Bokang Maswabi:

Vše, co potřebujete, tu máte

Na úvod nás zajímá, proč ses rozhodl právě pro Českou republiku?

Ve skutečnosti vlastně nešlo o rozhodnutí – získal jsem stipendium a do České republiky jsem byl vyslán studovat medicínu. V roce 2003 v Botswaně neexistovala škola pro budoucí lékaře a jako jediné možné řešení se nabízelo udělit perspektivním studentům stipendium a poslat je studovat do zahraničí. Bylo nás tehdy 14, kteří jsme byli vybráni ke studiu u vás. Do té doby jsem o České republice nevěděl téměř nic, vše jsem si teprve musel začít zjišťovat.

Vzpomínáš si, co tě napadlo jako první, poté, co ses dozvěděl, kde budeš studovat?

Každý se ptal: „Kde je to? Co je to?“ Někdo zmínil Československo a ti, kteří se zajímají o fotbal, si vybavili český národní tým, ale to je tak všechno. Kromě toho, že jsou Češi docela dobří ve fotbale, jsme nevěděli nic – snad jen, že je ta země v Evropě. V našich představách byla Evropa jedna homogenní entita, a tak jsme se domnívali, že to bude více či méně stejné jako to, co jsme vídávali v televizních pořadech z evropských zemí – množství vysokých budov, tramvaje v ulicích, chlad a sníh (před svým příjezdem jsem sníh nikdy nezažil) a samozřejmě spousta bílých lidí.

Nakolik se tvé představy shodovaly se skutečností?

Bylo to opravdu tak. Vlastně možná i horší, protože takovou zimu jsem si neuměl představit – pro někoho, kdo nikdy nezažil méně než 3 stupně, bylo zdejších minus 5 opravdu krutých. V prvním půlroce jsem zhubl 10 kg kvůli nezvyklým potravinám, chladu a také kvůli tomu, že v zimě jsou noci opravdu dlouhé – trvalo dlouho, než jsem si zvykl. Svou roli hrál samozřejmě i neznámý jazyk. Musel jsem se všemu přizpůsobit, ale nakonec to dobře dopadlo.

Pomohlo vám, že jste přicestoval spolu s dalšími krajany?

Rozhodně ano. Na počátku je křivka opravdu strmá, tolik věcí neznáte a musíte si na ně zvykat, vysoká zátěž ve škole a pro nás zcela nové metody výuky… Pomáhalo, že na to vše jsem nebyl sám, že jsem byl členem skupiny.

Co bylo na stěhování do České republiky nejtěžší? Přijali vás Češi srdečně? Bylo snadné najít bydlení?

Jako studenti jsme měli bydlení zajištěno. Po příjezdu jsme ale zažili mnoho „kulturních šoků“, tím myslím skutečnost, že se vše kolem tolik lišilo od života, na který jsme byli zvyklí. Češi jsou na rozdíl od obyvatel Botswany velmi tišší, téměř nemluvní lidé. Pro nás bylo nepochopitelné, že je možné cestovat tramvají nebo vlakem s padesáti dalšími lidmi a kolem je naprosté ticho. Také nás překvapilo, že pokud někoho o něco žádáte, musíte přesně definovat, co chcete, v opačném případě mají lidé tendenci odvětit, že netuší, co od nich chcete. Byli jsme zvyklí na společenství, kde stačí říct: „Sháním něco hezkého pro svou matku.“ A lidé přispěchají na pomoc. Myslím, že Češi nejsou tak srdeční jako lidé v některých jiných zemích, které jsem navštívil. Jsou poněkud uzavření, ale zvykl jsem si na to. Zpočátku jsme vůbec neovládali řeč a bohužel se často přihodilo, že jsme se ztratili a potřebovali poradit. Lidé byli dost netrpěliví a nesnažili se nám porozumět. Nyní jsem tu už 11 let a připadá mi, že se něco změnilo, vše se zdá být snazší.

Studium probíhalo v angličtině?

Ano, studovali jsme v angličtině, i když jsme také tři roky měli kurzy češtiny. Jednalo se ale o „lékařskou češtinu“, díky níž jsme sice porozuměli pacientům v nemocnicích, ale venku na ulici byla téměř k ničemu.

Vracíš se domů, do Botswany, často?

Vždy alespoň jedenkrát, v poslední době i dvakrát ročně. Obvykle v prosinci, protože to je v Botswaně léto a slavíme svátky. Moje rodina žije od roku 2006 v Londýně, je tedy pro mne poměrně snadné se s nimi vidět – prostě si koupím jízdenku a na dva nebo tři dny odjedu do Londýna. Podívat se za mnou do Prahy ale ještě nepřijeli, není pro ně jednoduché získat vízum. Většinou jezdím já za nimi a do Botswany pak jedeme všichni společně.

Můžeš nám říct, na čem v současné době pracuješ?

Můj výzkum se týká mechanismů rezistence rakoviny – řešíme, proč nemůžeme některé nádory vyléčit, ale pouze pozastavit jejich růst do chvíle, nežli se opět vrátí, a to ještě rezistentní na předchozí léčbu. Snažíme se zjistit, jakým způsobem se rakovinné buňky mění, aby se staly odolnými vůči lékům, které užíváme. Konkrétně se zabýváme Non-Hodgkinovým lymfomem, zjednodušeně řečeno rakovinou krve.

Když jsi před 11 lety začal studovat medicínu, měl jsi tušení, kam tě ta cesta zavede?

Domníval jsem se, že po šesti letech ze mne bude doktor, vrátím se domů a budu pracovat v nemocnici nebo na klinice. Ale samozřejmě, jak jsem získával další a další vědomosti, pochopil jsem, že lékařských specializací je mnoho a že kromě „služby na klinice“ existuje možnost věnovat se medicínskému výzkumu. Cítil jsem, že mám blíže spíše k vědě a výuce než ke každodennímu kontaktu s pacienty. Vybral jsem si tedy tuto cestu a začal se zajímat o to, jak ve vědecké kariéře pokračovat.

Plánuješ pobývat v České republice delší dobu, nebo máš v plánu přesídlit jinam?

Určitě se chci přesunout, myslím, že jsem tu zůstal příliš dlouho. Možná se připojit ke své rodině v Anglii, možná se vrátit do Botswany, ale cítím, že potřebuji změnu. Byl jsem zde skoro celý svůj dospělý život.

Jistě zde máš mnoho přátel…

Ano, to mám. Někteří studují, s některými jsem pracoval a některé jsem jen náhodou potkal. Největší skupinu přátel tvoří Botswaňané, následují samozřejmě Češi, protože pracuji na poměrně velkém oddělení. Se studenty mého ročníku vytváříme takovou komunitu.

Co je podle tvého názoru to nejlepší na České republice?

Na České republice miluji, že je to jakoby mnohem rozvinutější verze mé země. Mám rád prostor, a tak vítám, že kolem není příliš mnoho lidí. Mám opravdu rád střídání ročních období a vše, co s nimi souvisí. Bydlím ve městě. Moji přátelé, kteří žijí v Sydney, v Londýně nebo v Dublinu, si občas postesknou, že život tam je velmi nákladný, rychlý a stresující. Život v Praze je opravdu uvolněný. Lidé jsou tu šťastní – pracují, ale ne až tak moc, umí také odpočívat, jít ven a užívat si v mnoha ohledech. Lyžují, jezdí na své chalupy, koupou se, prochází se v přírodě. Česká republika je krásná země, a to zejména v létě. Mám také rád historii Prahy – jakmile zjistíte, co to všechno znamená, kdo co udělal, kdo a kdy co vystavěl… Praha není příliš moderní město, ale vše, co potřebujete, tu máte. Takový opravdu příjemný mix.

Máš v Praze své oblíbené místo, kam „utíkáš“?

V létě miluji parky – Letenské sady, Vyšehrad, Stromovku. A i když jsem si už zvykl na chlad, nemám ho moc rád, takže v zimě raději zůstávám doma nebo jdu do kina.

Kdy ses dozvěděl o EURAXESS? Bylo to ještě v dobách, kdys byl student?

Když jsem přicestoval, EURAXESS ještě neexistoval. Ale před dvěma nebo třemi lety mne jeho pracovníci kontaktovali s dotazem, zda nepotřebuji pomoct s povolením k pobytu. Když jsem později potřeboval prodloužit své pobytové oprávnění, obrátil jsem se na EURAXESS. Pomoc je to opravdu významná – mohu konzultovat všechny formality s někým, kdo hovoří anglicky, a navíc mi tito lidé jsou schopni domluvit na úřadě jednání, které zabere jen 15 minut. Vyřídit si prodloužení pobytového oprávnění pro mne dříve znamenalo ráno vyrazit, vyzvednout si pořadové číslo a celý den čekat ve frontě, než se na mne dostane. Škoda, že jsem EURAXESS objevil tak pozdě, bylo by pěkné, kdyby mi pomohl dřív.

Míval jsi dříve problémy s pobytovým oprávněním?

Míval, a problémy se každý rok opakovaly. První proces povolování pobytu trval čtyři měsíce, takže jsme s kolegy dorazili s měsíčním zpožděním. Dalším problémem byla jazyková bariéra – úředníci neuměli anglicky, my jsme neúspěšně zkoušeli naši špatnou češtinu. Nakonec nám bylo po celém dni stráveném ve frontě doporučeno, abychom přišli jindy a to s někým, kdo mluví česky. Řada mých kolegů se dostala do potíží – kvůli vízovým povinnostem nemohli složit zkoušku, nebo naopak dali přednost studiu, dělali zkoušky místo prodlužování svých pobytových oprávnění a potom byli ze země vyhoštěni. Mně osobně se to nestalo, ale pro nás všechny to samozřejmě byl obrovský stres.

Naštěstí tedy máš k dispozici EURAXESS. Napadá tě ještě něco dalšího, čím by mohl být vám, zahraničním výzkumníkům, užitečný?

Potřebovali bychom pobytová povolení na delší dobu, ale to není v moci EURAXESS.

Jaká je komunikace s Karlovou univerzitou, cítíš z jejich strany podporu?

Určitě, jsou skvělí!. Pokud cokoli potřebuji, stačí o to jen požádat na oddělení, kde pracuji. Všichni jsou moc ochotní. Na univerzitě mají velkou zkušenost s kolegy-cizinci, vědí, co potřebujeme, což je dobře.

Měl bys nějakou radu pro krajany z Botswany, co se chystají do ČR?

Hlavně buďte připraveni na velmi těžké začátky. Nejsložitější jsou vstupní formality a nalezení dobrého, levného ubytování. Je důležité být trpělivý, spokojit se pro začátek s něčím nepříliš finančně náročným a teprve později se rozhlížet po bydlení, které vám bude lépe vyhovovat. Obvykle přidávám ještě něco z vlastních praktických zkušeností, například ohledně bankovnictví nebo mobilních komunikací. Taková univerzální, ale nejdůležitější rada zní: buďte připraveni na spoustu nových věcí – nová jídla, nový jazyk, noví lidé, nové zvyklosti a jiný způsob myšlení. Všechno tady je zkrátka velmi odlišné v porovnání s Botswanou.

Co tě čeká v tomto roce?

Tento rok mi přinese řadu změn – je to můj poslední rok tady a těším se na něj. Budu obhajovat svou disertační práci a poté (snad) promovat. Vlastně poprvé v životě nebudu student, budu hledat práci, rozhodovat se kam jít… Pro mne je to velký rok a začátek nové životní etapy.

Chtěl bys najít práci, která zahrnuje výuku i výzkum?

Rozhodně. Jedním z důvodů, proč jsem zůstal v České republice, byla skutečnost, že jsem dostal příležitost nejen studovat, ale také tady přednášet, věnovat se výzkumu nebo pracovat v nemocnici. Nemusíte být buď učitel, nebo vědec – je možné najít mezi oběma směry rovnováhu. Můj výzkumný projekt je zaměřen na problémy, které v nemocnicích reálně existují, takže jsem v kontaktu s pacienty a jejich ošetřujícími lékaři. Takové propojení výzkumu a praxe je velmi důležité. Doufám, že najdu zaměstnání, které mi umožní podobný druh spolupráce.

Máš rád českou kuchyni?

Mám samozřejmě několik svých oblíbených jídel, ale přišel jsem na chuť téměř všemu! Ale například ten váš velký „chleba“ – je pro mě záhada, jak ho můžete vůbec jíst. Ale klobásy, guláš a knedlíky jsem miloval od začátku. Musel jsem si zvykat na kysané zelí, nechápal jsem, proč kazíte jeho chuť octem. Peče se tu také jinak – tvarohový koláč tady a tvarohový koláč v Botswaně jsou dva zcela odlišné dezerty. Společný mají snad jen ten tvaroh. Ale obecně lze říct, že jsem se naučil mít rád mnoho vašich jídel.

Vaříš si doma tradiční botswanská jídla?

Je složité obstarat si k takovému vaření ingredience. Dříve jsem pro některé zboží chodíval do jihoafrického obchodu, ale ten po nějaké době zavřel. Některé věci jsou samozřejmě stejné, ale jiné se liší. Například hovězí maso. Ve vašich obchodech je opravdu libové, zatímco v Botswaně, požádáte-li řezníka o hovězí, dostanete výřez obsahující kromě masa také šlachy, tuk a kosti. Jsme zvyklí kupovat to, co bylo včera poraženo, a hned to zkonzumovat, zatímco u vás tak čerstvé maso k dispozici nebývá. Kuřata jsou ale stejná. Také se u vás jí hodně vepřového masa, což mě těší. V Botswaně vepřové prakticky neexistuje a já ho mám přitom tak rád! Moji kolegové žertují, že jsem z 60 procent Čech, ale pokud žijete v Praze, můžete si dopřát i kuchyně z celého světa, ochutnávat a vybrat si takovou, která vám vyhovuje, nebo si užívat jejich kombinací.

Oblíbil sis české pivo?

Ó, ano! Vaše pivo je vynikající, stejně jako váš vztah k němu. V Botswaně platí velmi přísná regulace konzumace alkoholu, která ve výsledku způsobuje řadu potíží – alkohol je velmi drahý a často nadužívaný. Lidé u vás jsou, pokud jde o pivo, mnohem rozumnější. Celkově v Botswaně panuje dost konzervativní kultura, zatímco vaše společnost je liberální – pokud má někdo chuť kouřit trávu nebo nosí bláznivý účes, nikdo se nad tím nepozastavuje.

Zmínil ses, že tu mnoho lidí z jižní Afriky nepobývá. Jaké je být součástí takové, pro nás vlastně exotické, menšiny?

Češi Afriku a africké země moc neznají. Zpočátku jsem si to neuvědomoval, studoval jsem v angličtině společně s ostatními anglicky mluvícími cizinci. Jakmile jsem ale začal pracovat mezi Čechy, překvapilo mě, že i ti vzdělanější toho vědí o Africe překvapivě málo. Byli schopni se mě zeptat „ Tak ty jsi z Afriky – a už jsi ochutnal slona?“ Potom se divili, že jsem kromě návštěvy zoo nikdy slona neviděl. Nebo: „Včera jsem slyšel africkou hudbu, znáš to?“ Přitom se jednalo o jakési egyptské melodie či co. Většina Čechů opravdu poznala jen severní Afriku během své dovolené. O jižní Africe nemají povědomí, možná někdy zaslechli jméno Mandela, ale netuší, jak velký a rozmanitý africký kontinent je. Jsem rád, že jim o něm mohu vyprávět – jen to zabírá spoustu času.