Žila jsi v několika zemích. Proč ses tak často stěhovala?
Jedním z důvodů je, že lidé z třetích zemí nemohou v EU dostat stálou práci. Vždy potřebujete nové povolení a v mnoha zemích můžete zůstat jen určitou dobu. Například v Německu mě tlačili k tomu, aby má němčina byla na jazykové úrovni C1, i když jsem němčinu ke své práci nepotřebovala. Může tedy být těžké zůstat na jednom místě dlouho.
Další důvod je ten, že mám ráda nové výzvy. Jakmile mě začne práce nudit, musím ji změnit. V Číně jsem byla dva roky nadšená, protože jsme museli vybudovat továrnu úplně od začátku, ale jakmile vše fungovalo, nebylo to pro mě. Nemám ráda rutinu a ráda zkouším nové věci.
I proto jsem se přestěhovala sem, protože jestli existuje v Evropě nějaká výzva, je to HI-LASE! Laserová technologie, publikace, vše kolem je výzva.
Jak ses o projektu HI-LASE dozvěděla?
Na konferenci jsem potkala nějaké lidi, kteří mě propojili s koordinátorem projektu. Poznala jsem ho ve chvíli, kdy připravoval první část návrhu projektu, a domluvili jsme se, že zůstaneme v kontaktu a jakmile bude projekt připravený a bude mě potřebovat, přestěhuji se do Prahy. Takže jakmile jsem před dvěma lety dokončila svůj projekt v Irsku, přestěhovala jsem se do ČR.
Jaká byla tvá očekávání v souvislosti se stěhováním do ČR?
Když jsem přijela na návštěvu do Prahy, byla jsem tímto městem okouzlená. Čekala jsem východoevropský stát, pomalý, se stěžující si a obviňující kulturou, ale tak to nebylo. Vzhledem k tomu, jak často jsem se stěhovala, dokážu rychle odhadnout, jestli se mi bude někde líbit. A tady jsem si velmi rychle uvědomila, že s koordinátorem projektu budu vycházet, v práci budu mít hodně volnosti a podpory a že se mi líbí Praha. Také jsem se těšila, že moje dcera poprvé uvidí sníh, protože do té doby netušila, co to je!
Když jsme přijely kvůli mému pohovoru, stala se humorná věc. Moje dcera vystoupila z metra na stanici Muzeum, podívala se kolem a řekla: „To je zvláštní metro, nastoupili jsme v Praze a vystoupili v Bělehradě.“ Připadalo jí to tu hrozně podobné! Měly jsme zkrátka pocit, že se stěhujeme někam, kde to známe, kde jsme doma a lidé jsou velmi přátelští. I když neumí anglicky, vždy se snaží pomoci.
Jaké to bylo s administrativními povinnostmi, když ses stěhovala?
Co se týče papírování, nejhorší stát, ve kterém jsem žila, byla Belgie. Musela jsem dokazovat, že nemám AIDS ani žloutenku typu C, že jsem nikdy nepožila drogy, že já ani moje rodina nemáme záznam v rejstříku trestů a že jsem nebyla ve válce. V porovnání s tím to v ČR nebylo tak těžké. Jediný problém bylo přeložit všechno do češtiny, ale česká ambasáda v Dublinu mi velmi pomohla, neboť tam měli oficiálního překladatele. Poté mi pomohl EURAXESS, byli jsme v kontaktu ještě v době pobytu v Irsku a také bezprostředně poté, kdy jsme přijely. Za dva roky, co jsme tady, nás nikdo nezastavil a nechtěl se podívat na naše pasy nebo cokoliv jiného, takže vlastně nevím, k čemu nám všechny ty papíry jsou.
Znala jsi EURAXESS již před stěhováním, nebo jsi nás objevila až potom?
Ne, v jiných státech jsem nic podobného nenašla. Kontakt mi dalo naše HR oddělení, které se zabývalo mým případem a bylo kvůli němu ve spojení s EURAXESS. Byla jsem přesvědčená, že došlo k nějakému nedorozumění. Aby nedocházelo k případným nedorozuměním, požádala jsem HR, aby mi umožnili komunikovat s EURAXESS přímo, a touto cestou to bylo mnohem lepší.
Pomohl ti EURAXESS ještě nějak jinak, kromě pomoci s vízem? Třeba kurzy češtiny?
Ne, na kurzech jsem nebyla, ale přišlo mi hodně informačních e-mailů. A když jsem potřebovala najít školu pro svou dceru, EURAXESS mi dal seznam škol a pár rad. Také mi pomohli s dokumenty kvůli zdravotnímu pojištění pro mou dceru, protože nejdřív jsem tomu rozuměla tak, že budu muset pro svou dceru platit soukromé pojištění, ale to nakonec nebyl ten případ, jelikož jsme přišly z jiné země EU.
Přijde ti snadné najít si v Praze místo k bydlení?
Velmi! Protože jsem se stěhovala s malým dítětem, musela jsem nejdřív najít školu. A jakmile jsem ji našla, hledala jsem byt. Když jsem přijela, navštívila jsem dvě školy, pracovník EURAXESS mi dělal doprovod. České školy musí přijímat žáky ze zahraničí a dvě školy v Praze 8, které jsme navštívili, byly ochotné mou dceru přijmout. Neměly ale učitele, kteří by ji učili v angličtině, dokud by nemluvila plynně česky. Rozhodla jsem se nakonec pro mezinárodní školu a vybírala jsem mezi několika, které jsem si mohla dovolit. Jakmile jsem našla školu, která vypadala dobře, začala jsem hledat místo k bydlení. Nechtěla jsem bydlet v centru, raději jsem chtěla nějakou tichou čtvrť a hodně zeleně. Praha 8 byla ideální a zrovna tam dokončovali novostavbu – byla jsem první člověk, který se tam nastěhoval! Dům je spravován agenturou a komunikace s pronajímatelem přes agenturu je dobrá. Samozřejmě platím agentuře poplatek, ale bylo to velmi snadné – prostě jsem se podívala na internet, našla byt, zavolala agentuře a vše s nimi zařídila.
Řekni mi něco o tvé dceři – kolik jí je let?
Teď jí je osm a když jsme se stěhovaly, bylo jí šest. V Číně chodila do mezinárodní školky a poté se mnou byla v Irsku, takže mluví plynně anglicky, další jazyky umí trochu hůře. Velmi se snaží naučit se česky, ale je to pro ni těžké. Chodí do mezinárodní školy, kde je vyučování v angličtině, a poté chodí do hudební školy, kde se mluví česky. Nedávno dokonce poslalo vedení hudební školy jejího učitele hry na kytaru, aby se učil anglicky a mohl s ní tak snáze mluvit! Jediný problém jsou hodiny teorie, ale chodí na ně se svou chůvou, která jí píše poznámky v češtině a poté jí pomáhá se studiem.
S vedením školy jsem hovořila o možnosti kurzů češtiny, ale možná by mohl zkusit pomoci EURAXESS – zorganizovat lekce pro děti. Ostatním by to také mohlo pomoci – v mé skupině mám kolegu, který má dvě dcery, a ty také chodí do mezinárodní školy.
Přemýšlela jsi o tom, že by navštěvovala vyučování v češtině? Děti se v tomto věku učí rychle…
Ano, ale pak je problém s tím, že rodiče nemohou pomáhat s úkoly a dalšími věcmi. Je tu jedna škola, myslím, že je napůl soukromá, která učí napůl v angličtině a napůl v češtině, takže něco takového by bylo ideální.
Co říkáš na českou kulturu?
Ta je úžasná. Líbí se mi nadšení pro hudbu a to, že se lidé i na malý koncert obléknou tak, jako by šli na bál. Tento respekt k muzikantům je úžasný. Také jsme byly na baletu a myslela jsem, že to mou dceru bude nudit, ale byla vtažena do představení celé dvě hodiny. V Praze se toho děje každý den tolik! Většinou se v pátek podívám a vyberu si program na sobotu. Také je tu hodně aktivit pro děti, některé jsou v češtině, ale někdy to nevadí, protože i tak je to pro ni zábava. Chodíme často na výstavy, zvláště do Technického muzea, to se mé dceři hodně líbí. Také má ráda Petřínskou rozhlednu, kde mají vždy nějaké programy pro děti, a to dokonce anglicky.
Navštěvujete také místa mimo Prahu?
Ano, snažíme se cestovat po ČR, kdykoliv máme nějaké volno. Moje oblíbená část země je zatím na jihu, kolem Českého Krumlova, tam bych se ráda podívala znovu. Ještě jsem nevyzkoušela žádné lázně, protože čekám, až přijede moje máma a pojedeme tam spolu.
Máte s dcerou rády české jídlo? Je podobné vaší domácí kuchyni?
Najde se pár rozdílů – Češi nejedí tolik ryb a občas je těžké je tu nakoupit. Také tu není tolik jehněčího, to mé dceři chybí. Obecně nám něco chutná, ale ne všechno. Nejím vepřové, protože mi nechutná, a to nás trochu omezuje, co se českého jídla týče. Nicméně maso je v českých obchodech kvalitní a lze z něj uvařit dobré jídlo. Potraviny tu nejsou drahé a od Čechů rádi dostáváme doporučení na dobré restaurace. Nemusím pivo, což je možná moje chyba, ale víno mám ráda, i když většinou australské nebo argentinské. České víno mi tolik nechutná, ale nedávno jsem vyzkoušela burčák a ten mi chutnal moc. Jeden z mých kolegů bydlí ve vesnici, ve které se odehrávalo vinobraní, a to jsem si užila.
Pokud se týká nových přátel, bylo snadné se tu usadit?
Bylo to velmi snadné. S námi vědci je ten problém, že nemáme moc volného času a pořád je co dělat. Hodně se angažuji ve dvou klubech maminek s malými dětmi. Bydlí tu totiž řada bilingvních dětí, které mají česky a anglicky mluvící rodiče, takže není těžké takovou komunitu najít a podniknout něco společně. Víkendy ráda trávím s dcerou a někdy se na pár hodin sejdeme i s dalšími lidmi, jinak se ale většinou procházíme po městě, jdeme do divadla a podobně.
Myslíš, že tu nějaký čas zůstaneš?
Ráda bych! Investuji hodně času a energie do toho, aby HI-LASE dobře fungovalo, protože se už nechci stěhovat. Necítím se tu jako cizinec, jako tomu bylo v ostatních zemích. Přišlo mi, že jinde na mě lidé koukají a přemýšlí, kdy odjedu, ale tady se tak necítím, cítím se vítaná. Je pravda, že když jsme začínali, někteří lidé byli trochu ostražití, skeptičtí. Ale nyní volají a říkají: „Chtěl bych udělat tohle a tamto s lasery, mohla bys to pro mě vyzkoušet?“ Nebo: „Slyšel jsem, že tohle je s laserem možné, můžeš nám pomoct? Můžeme spolu udělat projekt?“ – Něco se opravdu mění. Když jsem přijela, většina dveří nebyla zavřená, ale otevřená jen na škvíru – nyní jsou mnohem otevřenější.
Zdá se ti, že lidé jsou ochotní mluvit anglicky, pokud se jedná o práci a komunikaci ve vědeckém světě?
Ano. Fyzikové angličtinu potřebují vždy a mnoho našich studentů se ji naučí, zatímco fyziku dělá – mají většinou nějaké základy a ze začátku to pro ně může být docela obtížné, ale po nějakém čase si na to zvyknou. Někteří lidé jsou překvapení, že v projektu HI-LASE mluví anglicky prakticky všichni, většinou nikoho mluvit česky neuslyšíte.
A jaké je to nyní s administrativními povinnostmi, jsou věci, které stále vnímáš pro cizince jako náročné?
Ano, lékaři! Pro dceru to bylo snadné, protože můj kolega znal dobrou lékařku, a tak jsme šly k ní. Mnoho lidí by s touto doktorkou možná nebylo spokojených, protože má zavedený roční poplatek za to, že vás přijme. Ani nevím, jestli to je legální, ale jestliže mám zaplatit 5000 Kč za rok za to, že někdo dokáže se mnou a mým nemocným dítětem komunikovat, udělám to. Se mnou to bylo mnohem složitější. Fyzikální ústav měl smlouvu s lékařem, který slíbil, že bude mluvit anglicky, ale když jsem tam přišla, anglicky nemluvil . Pak jsem našla velmi dobrou anglicky mluvící doktorku, ale ta si také nechává platit poplatek mimo zdravotní pojištění. Přišlo mi zvláštní, že tu bylo náročné sehnat zubaře, který by se specializoval na děti. Většina zubařů děti přijme, ale jsou to zubaři pro dospělé. Nakonec jsme ale jednu našly, je skvělá a mluví pěti jazyky!
V současnosti nemáme žádné velké problémy. Možná bych se chtěla v budoucnu přestěhovat do většího bytu, ale zatím je to dobré. Také hledám cestu, jak zkrátit dobu, po kterou dojíždím do práce, protože nyní mi cesta trvá dvě hodiny každý den.
Takže se možná přestěhujete blíže k místu zaměstnání?
To si nemyslím, protože bydlíme v docházkové vzdálenosti od školy. Bydlet na Praze 8 je také snažší pro chůvy, kdybych se přestěhovala dál, bylo by to pro studentky komplikovanější.
Bylo jednoduché najít si chůvu?
Myslím, že jsem měla štěstí. Jeden z mých studentů má přítelkyni, jejíž sestra tuto práci hledala. Má mou stoprocentní důvěru a vždy má nové nápady, jak dceru zabavit, je velmi aktivní a nadšená, je to dobré. Vím, že pro mnoho lidí je problém sehnat dobrou chůvu. Platím jí trochu víc, než je obvyklé jen proto, abych si ji udržela. Myslím, že to za to stojí, protože jsem s její prací spokojená.
Pomáhá dceři i s češtinou?
Zkusila to, ale bála se, že kdyby na moji dceru s češtinou moc tlačila, zkazila by tím jejich dobrý vztah. Je to těžké, dcera je po škole unavená a chůvu má spíš pro zábavu, odpočinek, procházky v parku než na další učení.
Jakou radu bys dala vědci, který se chystá do ČR?
Zaprvé zkontaktovat EURAXESS! A potom bych mu dala konkrétní doporučení týkající se realitních kanceláří, lékařů, části města, v níž je dobré bydlet, a podobně.
Myslíš, že existuje něco, co by EURAXESS mohl dělat a zatím nedělá?
Něco pro děti, co by jim pomohlo zapadnout do společnosti. Dcera se někdy cítí osaměle, protože nemluví česky. Pro některé děti je to zábava – když ji potkají a ona zkouší mluvit trochu česky, oni trochu anglicky. Ale některé prostě utečou a nechtějí si s ní hrát. Nyní bydlíme na stejném místě už dva roky, takže ji většina místních dětí zná a snaží se s ní komunikovat, takže se to lepší. Nenašla si ale kamarády ve škole, což ji mrzí. Když bydlíte v zahraničí, je to tak vždy, nemáte s lidmi tak blízké vztahy, jako byste je měli ve své zemi, kde vaši rodiče mají přátele a rodiny, které mají děti stejného věku.
Vidáš se se svou rodinou často?
Moji rodiče jsou v důchodu a je pro ně tedy snadné cestovat, takže tu jsou docela často. Otec mé dcery je fotograf, takže hodně cestuje a také je pro něj snadné se za námi podívat.
Do Srbska příliš nejezdím, protože ráda cestuji po jiných místech a také protože patřím ke generaci, která se odstěhovala. Všichni moji kamarádi se přestěhovali do zahraničí, takže jsou všude možně. Několik jich je ve Španělsku, pár v Berlíně, někteří v Mnichově a moje nejlepší kamarádka bydlí v Los Angeles. Další bydlí v Austrálii, přijela minulý rok na pár týdnů do Prahy. Všimla jsem si, že lidé jezdí do Prahy rádi, takže to je fajn.