Jak ses ocitl v Praze?
Své působení v Itálii jsem považoval za dostatečnou mezinárodní zkušenost. Vrátil jsem se do Barcelony,získal pracovní smlouvu na tři roky a doufal, že tam i zůstanu.. Ekonomická krize ve Španělsku se ale prohlubovala a situace nevypala nadějně. Rozhlížel jsem se tedy po něčem jiném a narazil na příležitost, která mi pomohla dostat se až sem.
Hledal jsi i v pracovních nabídkách, které uveřejňuje EURAXESS?
Ne, v té době jsem o EURAXESS nic nevěděl. K Praze jsem měl dlouhodobý vztah díky tomu, že jeden z nejlepších vědců v mém oboru, Petr Hájek, který nedávno odešel do důchodu, pracoval právě v Praze. Můj doktorandský konzultant s ním spolupracoval a podporoval mě v kontaktech s Petrem a jeho spolupracovníky – každý rok jsem přijížděl na krátkou návštěvu. Znal jsem tedy v Praze několik lidí, kteří si na mě vzpomněli a dali mi vědět, když se na jednom z pracovišť Akademie věd uvolnila vhodná pozice.
Pracuješ na nějakém konkrétním projektu? Máš ve svém bádání určitou volnost?
Můžu si ve svém oboru dělat prakticky, co chci, což je na mém zaměstnání tady vážně skvělé. Kontinuálně pokračuji ve svém výzkumu, který ale samozřejmě prochází vývojem a změnami. Mám radost, že nedlouho po mém příjezdu se mi podařilo získat grant GAČR. Něco podobného by se mi momentálně v Barceloně stát nemohlo – finanční podporu tam získá jen několik málo projektů a granty obvykle získávají tzv. „velké ryby“. Pro mě jako relativně mladého vědce je to bezvadné. Nyní tedy mám na starosti vlastní projekt a navíc jsem členem dalšího výzkumného týmu řešícího jiný projekt.
Bylo těžké takový projekt napsat?
Papírování je vždy složité. V tomto projektu jsou zapojení další dva vědci a zvláště jeden z nich mi hodně pomohl s pochopením veškeré nutné administrativy a vědeckou část jsme samozřejmě napsali spolu. Snažím se učit česky, ale v té době jsem ještě neuměl vůbec nic.
Co tvůj projekt řeší?
V matematické logice se snažíme vysvětlit, jak je možné, že dokážeme přenést vědomost logickým, neměnným, vhodným a správným způsobem tak, že můžeme tvrdit, že je to v souladu s tím, co jsme tvrdili už předtím. Zabývali se tím už starověcí filozofové a našli mnohá vysvětlení – historické úvahy byly však většinou omezeny na velmi jednoduché paradigma, kdy je všechno buď pravda, nebo lež. To je velmi omezující, protože v každodenní komunikaci nejsou věci tak přímé a jasné, a přesto o nich dokážeme hovořit. Vyslovujeme neurčité názory, a přesto o nich ostatní přesvědčujeme. Je tedy velkou výzvou vysvětlit, jak tohle funguje, nejenom kvůli vědění samotnému, ale i proto, abychom popsali určité automatické postupy, které umožní myslet stejně úspěšně jako člověk, a abychom je implementovali do konkrétních oblastí. Tímto způsobem můžeme pomoci vytvořit umělou inteligenci. To jen tak ve zkratce.
Pokud jsi znal Prahu a některé své kolegy již dříve, bylo snadné se tady usadit? Našel sis rychle nějaké bydlení?
Bylo to snadné, protože Akademie věd má pozůstatky z komunistické éry (v tomto případě jde o dobrou věc!) v podobě řady ubytovacích zařízení pro vědce a hosty. Bydlel jsem v jednom z nich, v hotelu Mazanka, stejně jako mnoho z mých zahraničních kolegů. Přijel jsem se svou ženou, takže jsme dostali vlastní malý apartmán a měli soukromí. Po nějakém čase jsme si našli normální byt ve městě. Bydlíme v centru (Praha 2), což je zcela jiná zkušenost – můžeme kamkoliv zajít, užít si kulturu. Vše šlo tedy opravdu dobře.
Skvělé! A co další administrativní povinnosti po příjezdu do země?
To je občas hodně náročné a vlastně právě proto jsem se dozvěděl o EURAXESS. Přestože jsem měl v Akademii věd přátele a kolegy, kteří mi byli ochotní pomoci, našlo se několik záležitostí, se kterými si nevěděli rady. Jeden z nich znal EURAXESS a poradil mi kontaktovat tuto kancelář, což mi velmi pomohlo. Zaměstnanci EURAXESS mě zaregistrovali na úřadě, který vydává oprávnění k pobytu, a také mi pomohli s pojištěním pro moji ženu.
Jak stěhování prožívala tvoje žena?
Pochází z Bolívie, takže má už jedno velké stěhování za sebou! Když jsme se poznali, žila už v Barceloně 7 let. Následovaly potom další dva roky, než jsme se vzali. Přestěhování do Prahy jsme plánovali několik měsíců. Věděli jsme, že se bude muset vzdát svého zaměstnání (které ale nebylo bůhvíjaké, takže to nebyla velká ztráta) a přestěhovat se se mnou tam, kde mě čekají lepší pracovní vyhlídky. Doufali jsme, že nebude tak těžké najít tu pro ni práci, ale ještě jsme žádnou nesehnali.
Jaká je její profese?
Z Bolívie má titul z ekonomiky a administrativy a v této oblasti taky pracovala. Je ale taky plavkyně, takže pracovala několik let jako instruktorka ve veřejném plaveckém bazénu. Mysleli jsme, že v tom bude moct v Praze pokračovat, ale jazyková bariéra je problém. Byla to pro ni docela výzva, nejdřív se zlepšit v angličtině a poté se učit česky.
Chodíte na kurzy češtiny?
Ano, chodíme do kurzu, který pořádá EURAXESS. To je další dobrá věc – nabízejí kurzy češtiny zdarma. Sice jen jednou týdně, ale je to lepší než nic. Máme rádi naši učitelku, její lekce jsou zábavné a smysluplné. Rozhodně to ale nestačí, takže máme i soukromého učitele, který nás učí gramatiku. Kurz EURAXESS je zaměřen více na konverzaci než na gramatiku, ale my potřebujeme pochopit stavbu jazyka a s tím nám pomáhá soukromý učitel. Někdy také zkouším trénovat mluvením s lidmi, ale je to těžké.
Podařilo se vám oběma najít si tady přátele, v zaměstnání, nebo mimo něj?
Mimo práci se nám daří potkávat hodně nových přátel, protože se setkáváme s dalšími krajany z Katalánska. Byla to vlastně náhoda, ostatní národnostní komunity mají své vlastní skupiny, ale v případě Španělska tu existovala jen jedna – španělská, ale nikoli katalánská, a tak jsme ji vytvořili a je to rozhodně jedna z mých oblíbených volnočasových aktivit.
Co společně podnikáte?
Máme katalánský dům s názvem Casal – je to ale jen takový virtuální dům (žádnou budovu nevlastníme – alespoň zatím ne), kde se pravidelně potkáváme . Vídáme se pravidelně jednou týdně ve stejné hospodě, o čemž všichni vědí. Když přijede někdo nový, může si to najít na internetu a přijít. Také pořádáme kulturní aktivity, hodně dbáme na kulturní výměnu, říkáme tomu Česko-katalánský spolek. Rádi zapojujeme obě strany – nechceme vytvořit ghetto a být obklopeni jen našimi lidmi, naopak rádi přivítáme všechny Čechy, kteří se zajímají o katalánskou kulturu, a takových je tady celá řada.
To zní skvěle! A jistě vám pomáhají i s češtinou. A co bys zatím zhodnotil jako to nejlepší na životě v České republice?
Nejlepší je, že jsem dostal příležitosti, které bych doma nedostal, například mít vlastní projekt. Také mohu snáz propojit výzkum a pedagogickou činnost, což v Barceloně možné nebylo, z nějakých směšných byrokratických důvodů. Pracoval jsem ve španělské obdobě Akademie věd a smlouva mi zakazovala učit. S tím jsem měl ale docela problém, protože věřím, že učení nám pomáhá zůstat ve styku s laiky. Není dobré být v kontaktu jen s těmi, kteří rozumí tomu, co děláte. Když jste v kontaktu se studenty, neustále vás nutí přemýšlet nad věcmi, které berete při vědecké práci jako samozřejmost. Také je důležité, aby vás studenti poznali, protože jedině tak se mohou později stát vašimi doktorandy.
Líbí se mi, jak je tu věda organizovaná, i když to samozřejmě není dokonalé. Líbí se mi, že jsou výzkumné instituce samosprávné a mají své vlastní vedení. Španělský a italský systém je zkostnatělý a vše záleží na ministerstvu nebo vládě. Ti, kteří rozhodují, jsou daleko a vědci to příliš ovlivnit nemohou. Tady je to mnohem flexibilnější. Přináší to sice i větší soutěživost, ale zatím jde vše dobře.
A co tu pro tebe bylo nejtěžší?
Již jsem zmiňoval pojištění, ale ještě jedna věc se mi nelíbila – pojišťovna nám nepřidělila lékaře, očekávali (a to bude Čechům připadat normální, protože jsou na to zvyklí), že si najdeme vlastního. Když jste Čech, tak je to možná snadné, ale my jsme se potýkali s jazykovou bariérou, takže jsme chtěli doktora, se kterým bychom mohli mluvit. Šli jsme do klientského centra VZP, ale tam neměli seznam anglicky mluvících lékařů. Zdá se mi, že Češi stále nejsou zvyklí na příchozí cizince, přitom by si na to měli začít zvykat, protože tady dlouhodobě žije nebo by chtěla žít řada cizinců – zvláště v Praze.
Další věcí byla změna adresy. Předpokládal jsem, že změnu nahlásím v místě bydliště, takže jsem šel na úřad Prahy 2. Paní úřednice chápala, co pořebuji, a řekla mi, že kdybych byl Čech, mohli by mi to vyřídit, ale jelikož nejsem, tak se musím obrátit na cizineckou policii. Takže jsem tam šel.Docela mě pobavilo , že ačkoli je to policie pro cizince, nemluvili vůbec anglicky, a na rozdíl od paní úřednice na Praze 2 mi ani nerozuměli!
Jak se ti líbí česká kultura? Jídlo, to, jací jsou lidé, jejich smysl pro humor?
To je jedno z mých nejoblíbenějších témat, zvláště v česko-katalánské společnosti. Jsme si s Čechy v některých věcech překvapivě podobní, což je zajímavé. Například v obou zemích lidé rádi chodí na houby. To je totiž katalánská posedlost a já jsem netušil, že se to děje ještě v nějaké další zemi. Ale Češi jsou tím posedlí také! Rovněž tradice procházek po lese a pěší turistiky je něco, v čem jsme si podobní. Velmi oceňuji, jak zodpovědně Česká republika přistupuje k pěší turistice. Národní parky zabírají velkou část země a cesty jsou vždy dobře značené. Líbí se mi, jak jsou Češi spořádaní, alespoň tedy v Čechách, neboť mi bylo řečeno, že na Moravu bych to vztahovat neměl.
Některé věci se mi samozřejmě tolik nelíbí. Češi nejsou moc příjemní k cizím lidem – můžete očekávat, že se na vás v hospodě neusmějí, nebudou mít trpělivost, když budete pít pomalu a tak podobně. Snažím se to ale brát s nadhledem, takženečekám, že na mě budou milí, a když jsou, tak je to příjemné překvapení! Popravdě se to stává docela často. Také si uvědomuji, že když se na vás někdo usměje na ulici, je to upřímný úsměv.
Jídlo je také jedním z problémů. Česká kuchyně je velmi chutná, ale není to něco, co bych si mohl dávat každý den. V prvních měsících svého pobytu tady jsem přibral tolik jako nikdy předtím a poprvé v životě mi lékař zjistil zvýšenou hladinu cholesterolu v krvi. Takže jsem opravdu musel změnit své návyky – např. to, že jsem každý den jedl oběd s kolegy v hospodě, často jsem tam také trávil večery a doma jsme vařili vepřové maso, které Češi milují a které je v obchodech tak levné. Jedli jsme tudíž jako Češi, ale to muselo přestat. Také mi chyběla středomořská kuchyně. Miluji tolik věcí z cizích zemí a kultur, rád cestuji, ale když přijde na jídlo, středomořská kuchyně je opravdu to nejlepší. Nyní si tedy v restauraci snažím vybírat to nejzdravější a české tradiční jídlo si nechávám pro zvláštní příležitosti.
Jsou u nás ingredience pro jídla ze středomořské kuchyně snadno k sehnání?
Sehnat se dají, ale ne snadno. Některé věci nejsou dostupné – možná je nemají Češi rádi. Samozřejmě ryby a mořské plody tu nejsou vždy k dispozici a když už ano, tak méně kvalitní a drahé. To je pochopitelné, nemůžeme očekávat, že budeme mít všude všechno. Pomáhá nám, že jeden z našich kolegů z Katalánska má obchod, který se zaměřuje na katalánskou produkci, takže tam nakupujeme.
Chodíte na farmářské trhy?
Ano, moje žena chodí na trh na Náplavce a už jsem tam s ní byl i já. Ovoce a zelenina tam je mnohem lepší než v supermarketech, kde je nekvalitní. V zimě, kdy je trhů méně, je to těžší.
Pravda. A jak se vypořádáváš s místní zimou?
Já docela dobře. Manželka to ale snaší hůř, hlavně proto, že pochází ze slunné Bolívie. Naše první zima zde byla velmi studená a slunce prakticky nesvítilo – ale já jsem si moc nestěžoval, protože je vše dobře zorganizované a topení všude funguje na jedničku, jak v práci, tak doma.
Katalánsko je známé svou kinematografií – chodíte do kina?
Ano, docela pravidelně. A už jsme v Praze viděli dva nebo tři katalánské filmy s českými titulky. Vždy, když se něco takového děje, snažíme se zorganizovat skupinu a jít společně. Jednou jsme do kina dokonce napsali – promítali katalánský film, ale uváděli, že je ve španělském znění, což nebyla pravda. Okamžitě tuto chybu napravili a poděkovali nám za upozornění. Praha je skutečným rájem pro milovníky filmu. Je tu hodně kin, vstupenky jsou levné a je velký výběr filmů, většinou v původní verzi (nesnáším jakýkoliv dabing). Také se mi líbí nabídka hudby, je tu tolik žánrů a můžete najít prakticky cokoliv.
Chybí ti Barcelona?
Musím přiznat, že ano. Prahu si užívám a miluji to tu, ale je to velký rozdíl. Pořád si myslím, že Barcelona je nejlepší město pro život. Je škoda, že tam občas věci nefungují tak, jak by měly, ale stejně to tammám rád. Samozřejmě si vždycky užívám návštěvu nové země, kdy objevuji všechny rozdíly, a vždy se od ostatních něco naučím. Kdybych se ale mohl vrátit zpátky do Barcelony, udělal bych to. Nevím přesně proč… Asi je to kombinace moře, počasí, vše je tam tak živé, mnoho festivalů. Kulturní život je tam velmi intenzivní, ale jiným způsobem než v Praze – máte zde klasickou hudbu například, ale my máme místo toho mnoho jiných věcí.
Jezdíváš často do Barcelony?
Ano, ne tak často, jak by se mi líbilo, ale jezdím minimálně dvakrát nebo třikrát za rok – na Vánoce a při dalších příležitostech během roku. Navštívit Bolívii je náročnější, je to drahé a stojí to hodně času a plánování. Mé manželce se začíná trochu stýskat, protože jsme tam nebyli skoro dva roky.
Myslíš, že se v budoucnosti znovu přestěhuješ, a jestli ano, už víš kam?
Kdyby se zhoršila situace, přestěhoval bych se. Jestli vše bude tak jako dosud, rád tu zůstanu a nevadilo by mi zde strávit celou kariéru. Jestli se podmínky změní, což se může stát vždy, protože věda je křehká věc, tak znovu znovu zhodnotím možnosti svého působení v jiných zemích. A samozřejmě kdyby se objevila dobrá příležitost, jak se vrátit domů, zvážil bych to. Nicméně to v nejbližší době neočekávám.
Jakou radu bys dal Katalánci, který přemýšlí o odjezdu do České republiky?
Podpořil bych ho v tom, aby se učil česky. Mám kamarády, kteří tu žijí několik let a neumí ani slovo česky. A ano, přežiješ tak, ale je to jen přežívání – a já nechci přežívat, chci v Praze žít! Je tu tolik různých aspektů českého života a možností objevování Prahy, které nepoznáte, jestliže neumíte jazyk. A uvědomuji si to tím víc, čím víc se ho učím.
Také bych mu poradil, aby měl s Čechy trpělivost, nejsou tak špatní, jak se může zdát! Ve skutečnosti si tu můžete najít dobré přátele. Řekl bych: „Užij si, že je to velmi dobře organizovaná země, a nebuď agresivní…“ Někdy může kulturní šok v člověku vzbudit agresivitu – lidé se chovají způsobem, kterému cizinec nerozumí, a ten se na ně proto naštve. „Ale pamatuj si, že jsi tu určitým způsobem host a když děláš něco, co může být urážlivé, měl bys o tom přemýšlet.“
A co dalšího bych řekl? „Nemusíš jíst smažený sýr a pečené koleno každý den! Užij si všechny možnosti a levnou hromadnou dopravu – Opencard je skvělá! Jednou zaplatíš, pak na to můžeš zapomenout a cestovat celý rok! Užitečné jsou také vlaky a autobusy, kterými můžeš jezdit po celé zemi.“