Jak jsi ten inzerát našel?
Inzerát mi byl zaslán do e-mailové schránky na Harvardu, kde jsem dělal svůj postdoktorát. Jednou jsem pročítal e-maily, uviděl ten inzeráta pomyslel si: „Wow, to by bylo skvělé!“ Odpověď na inzerát jsem poslal ještě ten večer! Bylo to spontánní. Nečekal jsem, že svou nezávislou výzkumnou kariéru začnu v Evropě.
Znal jsi předtím Prahu nebo Českou republiku?
Ano, jednou jsem tu byl a byl jsem vážně ohromen. Líbilo se mi prakticky všude, kam jsem v Evropě cestoval, ale Praha byla jedno z mých nejoblíbenějších měst. Když jsem přemýšlel o té pracovní nabídce, začal jsem hledat Čechy žijící v Bostonu a ti mě ohledně stěhování uklidnili.
Takže ti trochu pomohli, například s jazykem a administrativou?
Nabízeli mi to, ale nakonec mi nejvíc pomohl EURAXESS. To papírování bylo poměrně složité, s mnoha pravidly a občas jsem si nebyl jistý, jestli vše dělám správně. I typy písma se na dokumentech liší a občas bývá obtížné pochopit, co je co. Situaci komplikovalo i to, že jsem přijel se svou ženou, která neměla práci, anebo že jsme museli nechat notářsky ověřit náš oddací list, abychom dokázali, že jsme skutečně manželé. To je něco, co v USA dělat nemusíme. Zařídit toto všechno tedy bylo docela složité a v té samé době jsme se také stěhovali z našeho bytu v Bostonu, takže se toho dělo hodně najednou.
Jaká byla tvá očekávání, když jsi přišel na pohovor a mohl se rozhlédnout kolem?
Když se podívám na kariérní dráhu typického vědce, připadá mi, že na začátku můžete mít plno bláznivých nápadů, ale ještě toho neznáte tolik, abyste mohli posoudit, zda jsou proveditelné. Jste velmi kreativní, ale ještě nemůžete ničím přispět. Poté přijde období, kdy dokážete odhadnout, jestli je něco dobrý nebo špatný nápad, stále jste kreativní a to je čas, kdy jste na svém vrcholu. A potom konečně přijde bod, kdy si myslíte, že víte všechno, a jste prakticky vyřízení. Možná jste uznávaný vědec a lidé vás považují za velkého odborníka, ale už toho moc neuděláte. Takže myslím, že je velmi důležité přemýšlet nad tím, jak zůstat v té druhé fázi co nejdéle. A připadá mi, že stěhování do nové země může být cesta, jak si zachovat flexibilní mysl. A ještě lépe když se přestěhujete do země, kde mluví jiným jazykem – snažím se učit česky a myslím, že je to něco, co by mi mohlo pomoci. Je to změna prostředí, nová inspirace, noví lidé, nové perspektivy.
Věděl jsem, že je Praha krásná, ale neměl jsem tušení, jak moc. Ani po šesti měsících nemám pocit, že jsem nahlédl dál než těsně pod povrch – rovněž jsem zatím příliš necestoval mimo Prahu, což je další oblast k prozkoumání!
Jak jsi v Praze našel bydlení?
Než jsme si našli vlastní byt, byli jsme ubytovaní v hotelu Mazanka na Praze 8, což je speciální ubytovací zařízení pro vědce. Když jsme byli na dovolené na Kostarice a v Panamě, potkali jsme člověka, který pracoval v New Yorku v realitách a jehož společnost má kanceláře v Praze. Takže jsme se v Praze setkali s paní, která v té kanceláři pracuje. Velmi jsme si rozuměli a ona pro nás našla místo k bydlení.
To je hezký příběh. Jste tam spokojení?
Jsme. Bydlíme na Praze 7, mezi Stromovkou a Letnou. Moje žena je nadšená, že bydlí blízko Stromovky a mně se líbí, že to mám pět minut k zahradním hospůdkám na Letné, kde je úžasný výhled na centrum města. A je to výhodné také kvůli práci, kam se dostanu za 15 minut tramvají nebo za půl hodiny pěšky. Takže je to praktické a hezké místo.
Jak vnímáš velikost města v porovnání s tím, na co jsi byl zvyklý?
Praha mi připadá o něco větší než Boston, ale rozhodně ne tak velká jako New York Je to kvůli dvěma věcem – zaprvé je mnohem víc kosmopolitní, zadruhé v Bostonu jsou všichni doma už před večerníčkem, zatímco tady jsou lidé venku celý den a to je něco, co se mi vážně líbí.
Dá se tedy říct, že ti zdejší společenský život vyhovuje?
Řekl bych, že ano, i když společenský život nepotřebuji až tolik jako ostatní lidé. Když jsem nastoupil do ústavu, někdo mi řekl, že bude chvíli trvat, než si na mě lidé zvyknou. A přesně tak se i stalo. První dva měsíce jsem potkával lidi na chodbě a řekli jsme si navzájem maximálně „dobrý den“. Až jednoho dne, asi po dvou měsících, jsem řekl na chodbě opět své „dobrý den“ a najednou se z toho rozvinul 10minutový rozhovor. Nicméně já rád trávím čas i o samotě, takže toto není zas takový problém. Lidé jsou tu rozhodně více uzavření než v USA, ale na druhou stranu bývají extrémně milí.
Je tu také hodně Američanů a kdybychom se s nimi chtěli nějak družit, bylo by to docela snadné. Oba se ale chceme naučit česky a chceme poznávat kulturu, takže jsme Američany nijak nevyhledávali. Zjistil jsem, že jsem tu mnohem společenštější než ve Státech, protože jsem tak nadšený z poznávání nové kultury a lidé tu jsou velmi přívětiví k cizincům, kteří se snaží mluvit česky. Když mluvím ve městě s cizími lidmi, vždy jsou ochotní poslouchat mou hroznou češtinu a snaží se mi porozumět, takže myslím, že je to skvělá cesta, jak se naučit jazyk. Necítím se ani trochu nesměle, když mám k někomu přistoupit a zeptat se ho na něco.
Stýská se ti občas po domově?
Po dvou měsících jsme jeli na týden do USA a byl jsem celkem zvědavý, jak to budu prožívat. A Praha mi začala chybět hned, jak jsem v USA vystoupil z letadla! Je to docela zajímavé, zažívám opak stýskání po domově. Za pár týdnů ale přijde první zkouška, protože Halloween je můj oblíbený svátek, takže možná budu muset najít nějaké Američany, se kterými ho oslavím.
A tvá manželka? Jak tím vším prochází a jak se cítila po příjezdu do ČR?
Než jsme přijeli, byl jsem otevřený myšlence, že bychom zůstali déle – mám pracovní smlouvu na pět let, ale může být obnovena. Moje žena se ale necítila na to, že bychom tu mohli zůstat déle než pět let. Částečně proto, že si nedovedla představit, že bude mluvit česky stejně dobře jako anglicky nebo španělsky. Ale nyní, když jsme tady, líbí se nám tu oběma víc, než jsme čekali.
Zatím si nehledala práci, ale to přijde – když přijela, chtěla se usadit a začít se okamžitě učit jazyk. Je velmi čilá a všichni, co ji znají, se shodli na tom, že by nebylo dobré, kdyby nepracovala. Pomalu se dostává do bodu, kdy si bude chtít najít práci. Učí matematiku a také učila španělštinu a angličtinu, doufám tedy, že to pro ni nebude tak složité.
Chodíš na kurzy češtiny?
Náš kurz začal teprve před týdnem, dosud jsme se ji učili sami. Myslím, že ten kurz je dobrý, protože se zaměřuje na konverzaci a to hodně pomůže – všiml jsem si, že v restauraci rozumím mnoha věcem na jídelním lístku, ale stále nezvládám obyčejnou konverzaci s lidmi. Moje žena je v jazycích lepší než já, takže je trochu pokročilejší, také měla více času na studium a vážně se na to vrhla.
Co říkáš na českou kulturu?
Řekl bych, že se tu já i moje žena cítíme pohodlně, a je trochu těžké pochopit proč. Lidé jsou tu uvolnění, a tak nějak člověka nechají na pokoji, což je pro mě důležité – líbí se mi, že můžu někam přijít a i když vyčnívám nad ostatními, nikoho to nezajímá. Lidé tu také mají rádi přírodu, což se mi líbí.
Zajímáš se o sport?
Ano. Zjistil jsem, že mnoho sportů, které jsou tu populární, jsou sporty, které jsou v USA neobvyklé. Například studentka, která se mnou bude pracovat v laboratoři, se zajímá o lezení po skalách. Nevěřil jsem, že něco takového existuje, ale párkrát mě pozvala do baru s názvem Boulder Bar, ve kterém je lezecká stěna. Zní to jako nejhorší nápad na světě, představuji si, že se tam každý den najdou lidé s prasklými lebkami a vymknutými kotníky, ale ve skutečnosti jsou zodpovědní – nejdřív lezou a až potom jdou do baru. Další lidé, se kterými pracuji, se také zabývají lezením a neznám nikoho, kdo by to dělal v USA. Ve Stromovce jsem také nikdy neviděl nikoho hrát fotbal, což je něco, co bych očekával, že se tam bude dít, ale viděl jsem lidi šermovat, žonglovat a chodit po laně.
Zapojil ses do nějakých sportovních aktivit?
Rád bych. Ta studentka by rozhodně chtěla, abych taky začal lézt, takže uvidíme. Mám rád fotbal, ten bych si rád zahrál. V Bostonu jsem jezdil do práce na kole, ale než jsem sem přijel, přečetl jsem si, že je v Praze jízda na kole obtížná, tak jsem své kolo prodal. Je to něco, co mi chybí, a přemýšlím, že si koupím kolo tady a budu jezdit alespoň ve Stromovce, když už ho nemůžu používat jako dopravní prostředek. Přijde mi, že Praha má velký potenciál stát se cyklistickým městem, a slyšel jsem, že se dá na kole dobře jezdit blízko za městem. Dokonce existuje cyklostezka, která vede z Prahy do Vídně, a to mi připadá fantastické.
Vše se posouvá správným směrem, pokud se cyklistiky týká. Blízko mého bydliště se nachází ulice, která vede ze Stromovky na Letenské náměstí, a tahle ulice má cyklostezku. Představte si, že jste ve Stromovce, chcete odjet a najdete tuhle úžasnou cyklostezku… Až na to, že stezka vede jen ke křižovatce a tam najednou končí. Vede přes jeden blok a pak už nikam.
Máš v Praze oblíbené místo?
To je těžká otázka. Nedokážu vybrat jen jedno místo. Líbí se mi procházky na Malé Straně a také mám rád Vyšehrad, Petřín a Stromovku.
Co si myslíš o českém jídle? Chutná Ti?
Než jsem přijel, byl jsem trošku skeptický. Když jsem tu byl na návštěvě, jídlo mi připadalo velmi těžké. Také jsem věděl, že pivo tu bude mnohem lepší než ve Státech, a ačkoli tam obecně jsem pivo moc nepil, věděl jsem, že tady určitě budu pít víc. Myslel jsem, že kvůli tomu budu muset hodně cvičit! Teď, když už tu nějakou dobu jsem, uvědomil jsem si, že mi české jídlo vyhovuje. Od příjezdu jsem shodil přes 9 kilo a to jím všechno, co chci. Bylo to pro mě překvapující. Myslím, že je to tím, že tučnější jídla mému tělu nevadí, ale že má problém s jídly, ve kterých je hodně cukru. Přijde mi, že zdejší jídlo obsahuje mnohem méně cukru než to ve Spojených státech. Jídlo je pro mě tedy skvělé, užívám si ho a zdá se, že mi i sedí.
Pro Tamaruje to trochu složitější, protože je vegetariánka. V Bostonu jsme rádi chodili do luxusních restaurací a tady to moc neděláme, protože není moc těch s dobrým výběrem pro vegetariány. V práci máme kantýnu, kde podávají pořádné domácí jídlo s velkou slevou. Tam obědvám a je to místo, kde jím maso a tradiční české jídlo. Je to vtipné, protože většina mých kolegů si na zdejší jídlo stěžuje. Možná, že to někdy taky pocítím, ale zatím si to užívám. Potom přijdu domů na večeři a máme vegetariánské jídlo. Moje žena si většinou pro sebe uvaří a nemá problémy se sháněním ingrediencí, které potřebuje – jde jen o to, že nemá moc na výběr, když jdeme do normální restaurace. Jednou jsme šli do vegetariánské restaurace, která mi připadala úžasná. Myslím, že jí tam chutnalo, ale ne tolik jako mně. Vážně se mi tam líbilo, a to i přesto, že než jsem ji poznal, nikdy by mě na takovém místě nenašli! Zastával jsem názor, že jakmile jídlo neobsahuje maso, není to opravdové jídlo.
To je typicky český přístup, takže mě nepřekvapuje, že se ti tu tak daří! Ochutnal jsi nějaké české víno?
O českém víně jsem před příjezdem nic nevěděl, ale bílé víno je tu velmi dobré. Ještě tu nebydlím ani rok, takže neustále zažívám nové věci – před pár týdny jsem měl poprvé burčák, další věc, o čem jsem nikdy neslyšel, a docela mi chutnal!
Mají Češi dobrý smysl pro humor?
Ano a líbí se mi. Je rozhodně černý! Než jsme přijeli, snažili jsme se toho o ČR zjistit co nejvíc, a tak jsme koukali i na české filmy. Hodně z těch filmů bylo označováno jako tragikomedie, což chápu jako film, který bude vtipný, ale zároveň i temný. Několik z nich jsem si pustil a v jednu chvíli jsem si musel dát pauzu, protože jsem to každý večer nezvládal. Nebyly totiž vůbec vtipné! Pamatuji si jeden konkrétní, jmenuje se Spalovač mrtvol a pojednává o muži, který věří, že duše nemůže opustit tělo, dokud neprojde kremací. Bylo to brutální! Nebylo na tom nic vtipného, i když určitým způsobem to byl krásný film.
Myslím ale, že už se přizpůsobuji. Nedávno jsem měl schůzku s architektem – chvíli jsme si povídali a na konci našeho setkání jsem mu řekl, že se snažím naučit česky. A on mi na to řekl: „Život není dostečně dlouhý na to, aby se člověk naučil česky.“ Něco takového jsem slyšel skoro od každého Čecha, se kterým jsem mluvil, a myslím, že to nemůžou brát úplně vážně. Rozhodně se mi ale zdejší smysl pro humor líbí, i když je docela odlišný od toho, který je v USA.
Chodíš v Praze do kina?
Nebyl jsem v kině ani jednou. Bydlíme blízko kina, které se jmenuje Bio Oko, a jednou jsme tam šli na drink, ale film jsme tam ještě neviděli. Hrají hodně zajímavých věcí, takže doufám, že se tam brzy dostaneme. Jeden ze zlatých hřebů, které jsme za tu za těch 6 měsíců zažili, byla návštěva opery Don Giovanni ve Stavovském divadle. Je úžasné, že k divadlu dojdu pěšky z domova a navíc je to místo, kde se tato opera hrála vůbec poprvé. Vstupenka nebyla příliš drahá, je to nádherná budova, takže jsem byl opravdu nadšen.
Řekni mi něco více o projektu, na kterém pracuješ.
Většina známých enzymů je tvořena bílkovinami, ale ukázalo se, že některé enzymy jsou tvořené molekulou zvanou RNA. Pozitivní na RNA je, že je mnohem snažší vyrobit RNA enzym než bílkovinový enzym. Mou specializací je výroba RNA enzymů. Budeme hledat příklady RNA enzymů v přírodě a vyrábět nové RNA enzymy, které budou mít praktické využití. Příkladem mohou být světlušky. Vědci identifikovali bílkovinový enzym, který může za produkci jejich světla. Já pracuji na výrobě RNA enzymu, který dokáže vyvolat reakci, která produkuje světlo. Představuji si, že se bude moci používat jako senzor, který například odhalí určitý typ znečištění ve vzorku – lze vyrobit druh tohoto enzymu, který bude produkovat světlo jen v případě, že je tento typ znečištění přítomen, a poté lze z intenzity světla vyčíst, jak čistý vzorek je.
Kolik lidí na této věci pracuje?
Má první studentka začne za dva měsíce, takže momentálně jen já, ale postupně se tým bude rozšiřovat. Mám dostatek financí na 3 až 5 lidí po dobu pěti let a pokud mi vyjdou ještě další granty, mohu jich přijmout i víc. Je to pro mě velká příležitost.
Je to věc, na kterou se ústav specializoval již předtím, nebo jsi s tím přišel ty?
Pokud vím, tak jsem jediný člověk v ČR, který tento druh výzkumu dělá. Moje práce do oblasti působení ÚOCHB zapadá a je zde hodně příležitostí pro spolupráci. ÚOCHB se momentálně také snaží být více mezinárodní, do mezinárodních týmů přichází mnoho nových lidí.
A co struktura výzkumu – je podobná tomu, na co jsi byl zvyklý?
Obecně je pro mě nejdůležitější pochopit financování vědy. Když jsem nastoupil, bylo mi řečeno: podívej, dali jsme ti dostatek peněz na pět let, ale v určitém bodě si budeš muset obstarat granty sám. Chceme, aby sis o ně zažádal teď a potom se o to nestaral – možná budeš mít štěstí a dostaneš je, ale pokud ne, pak pár let pracuj, získej nějaké výsledky, napiš několik článků a zkus to znovu. Požádal jsem tedy o dva granty, jeden z nich byl z EU, takže bylo vše v angličtině. Stále jsem ve výběrovém řízení a ještě pár měsíců budu čekat na výsledky. Druhý grant byl český, jeden z těch větších a jak jsem zjistil, není úplně uzpůsobený pro cizince, protože instrukce, jak ho získat, jsou jen v češtině a část grantu samotného požaduje znalost češtiny, takže je to těžké. Samozřejmě mi pomohla grantová kancelář ÚOCHB a někteří moji kolegové, ale není úplně ideální být v situaci, kdy žádáte o grant a nemůžete si přečíst instrukce. Někteří moji spolužáci ze školy nyní pracují jako vedoucí skupin v rozličných evropských zemích a řekli mi, že většina zemí má takovéhle zvláštnosti a že je malá šance získat grant, pokud nezjistíte, o co jde. Je tedy důležité si najít mentora, který tomu systému rozumí a může vám pomoci. Takže budování vztahů s lidmi je něco, na čem pracuji.
Chystáš se poznávat Evropu?
Rozhodně – oba rádi cestujeme. Zatím jsme byli jen na jednom velkém výletě – nějací přátelé přijeli na návštěvu a letěli jsme do Dubrovníku, kde jsme si půjčili auto a cestovali po Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Montenegru a Albánii. Byl to velmi pěkný výlet.
Je složité cestovat do Států, takže přemýšlíme, že tento rok zůstaneme na Vánoce doma a pojedeme někam na výlet. Je úžasné, že můžete jet na tolik zajímavých míst jen na víkend!
Těšíš se na zimu?
Viděl jsem krásné obrázky, například zasněžený Karlův most, takže se těším. Nemám ale moc rád studené počasí. Než jsem přijel, porovnával jsem počasí tady a v Bostonu. Teplotně to vypadá docela podobně a vypadá to, že v Praze je tak o polovinu méně sněhu než v Bostonu, takže to nebude tak velký šok. Nicméně věc, které se bojím, je nedostatek denního světla – když jsem tu byl v létě, říkal jsem si, jak je úžasné, že se stmívá v jedenáct večer! Potom mi ale začlo docházet, že tu bude cena, kterou za to musí člověk zaplatit… Takže to je něco, na co se netěším.
Jakou radu bys dal Američanovi, který přemýšlí o stěhování do ČR?
Nejlepší radou by bylo mít otevřenou mysl, protože často si lidé myslí, že někam pojedou a bude to tam stejné jako místo, odkud pocházejí. Jsou pak zklamaní, když nenajdou určitou věc k jídlu nebo když se lidé chovají určitým způsobem. Myslím, že když někam jedete s myšlenkou, že tam budou některé věci lepší než na místě, odkud přicházíte, a některé věci můžou být zase naopak horší, když prostě chcete zjistit, jak žijí lidé v jiné části světa, budete mít nejlepší zážitek.
Napadá tě něco dalšího, s čím by mohl EURAXESS pomáhat zahraničním vědcům, kteří přicházejí do Prahy?
Byl jsem velmi vděčný za pomoc, které se mi dostalo ve věci mého povolení k pobytu, bylo to náročné a sám bych to nikdy nezvládl. Jakmile někdo přijede, jeho prioritou by mělo být naučit se česky a EURAXESS již kurzy češtiny nabízí. Další prioritou je se usadit, takže by mohlo být užitečné, kdyby EURAXESS nabízel informace o základních službách v Praze. To jsem se snažil nějak si zjistit sám a ptal jsem se lidí v práci, nebo jsem napsal do kanceláře EURAXESS e-mail a pokaždé jsem dostal odpověď hned další den, za což jsem byl opravdu vděčný!