Byla sis vždy jistá tím, že se chceš stát vědkyní?
Ne tak docela. Kdysi jsem se ve škole zúčastnila chemické olympiády a to byl pravděpodobně moment, který rozhodl o tom, že budu studovat chemii. Získala jsem svůj první titul a protože situace na trhu práce nebyla příliš dobrá, rozhodla jsem se pokračovat v doktorském studiu. Můj „kariérní růst“ se neobešel bez přestávek, v té době jsem už také zakládala rodinu. Pak se objevila možnost přesídlit do Prahy.
Otevřely se před tebou i jiné možnosti? A co rozhodlo o tom, že sis vybrala právě Prahu?
Nakonec jsem volila mezi Brazílií a Českou republikou. Kdybych v té době byla svobodná, pravděpodobně bych si vybrala Brazílii, ale pro rodinu byla Praha lepší volbou. Znala jsem ji. Vlastně jsem si od chvíle, kdy jsem poprvé navštívila pražskou zoologickou zahradu, představovala, že tam jednou půjdu se svými dětmi. Ale samozřejmě to nebyla jen zoo, která mluvila pro Prahu. Během doktorského studia jsem tu strávila dva měsíce, pracovala jsem tu s týmem, se kterým pracuji i nyní, takže jsem nešla do neznáma. Ve skutečnosti je právě kolektiv spolupracovníků tím, co se mi na mé práci líbí nejvíc, a hrál důležitou roli, když jsem se měla rozhodnout, kam jít. Také jsem usoudila, že tady budu schopna lépe sladit pracovní a rodinný život, že je Praha bezpečnějším místem, kde se nemusíte bát na ulici ani v noci… Praha byla zkrátka rozumnější volba.
Jak dlouho už jsi v České republice?
Tři roky. Můj syn právě nastoupil do první třídy. Dříve chodil do školky a mluví perfektně česky. Opravdu mu to závidím, nikdo by nepoznal, že je cizinec. Jak snadné je to v jeho věku!
Jak se synovi ve škole daří? A bylo pro vás obtížné najít pro něj školu a předtím školku?
Ve škole mu to jde velmi dobře! Ano, musím říct, že to bylo snadnější než v Polsku. V Krakově, kde jsem studovala, se ženy registrují do mateřských škol už ve chvíli, kdy zjistí, že jsou těhotné. Tady existuje možnost zažádat o místo v mateřské školce v místě bydliště a v Praze 8 naštěstí volná místa byla, ačkoli se syn narodil v době „baby boomu“. Bezprostředně po příjezdu jsme na čas využili služeb užitečného Akademického centra pro předškolní děti Mazánek, které je mnohem levnější ve srovnání s chůvou a nachází se v blízkosti mnoha pracovišť AV ČR. Za tři týdny už syn chodil do školky, kde si velmi dobře zvykl. Byla jsem skutečně ráda, že jde vše tak hladce.
A jak probíhalo hledání bydlení?
Než za mnou přijela rodina, bydlela jsem v hotelu Mazanka a poté jsem si s pomocí realitní kanceláře našla byt, který se mi líbil. S bydlením v něm jsem byla spokojená, ale nastaly nějaké potíže s pronajímatelem. Teď se na nás usmálo štěstí, uvolnil se jeden z „akademických“ bytů v blízkosti mého zaměstnání, po kterých bývá vysoká poptávka. Dříve bychom si ho nemohli dovolit, ale teď jsme se nastěhovali a jsme šťastní, že máme víc životního prostoru. Syn se stal školákem a i díky tomu, že má svůj vlastní pokoj, se cítí dospělejší.
Kdy ses poprvé dozvěděla o EURAXESS?
Bylo to poté, co jsem přijela, když jsem byla v polovině procesu všeho toho papírování, někdo v ústavu mi poradil kontaktovat EURAXESS. Musím se přiznat, že bez této pomoci by se mi pravděpodobně nepodařilo zajistit všechna víza a administrativu týkající se pobytu tady. Nechtěla jsem vůbec mluvit česky a snažila jsem se komunikovat v polštině, což bylo pravděpodobně velmi nezdvořilé a nikdo mi nerozuměl. Bylo to milé překvapení zjistit, že EURAXESS existuje právě proto, aby se postaral o zahraniční výzkumníky! Bylo to neuvěřitelné.
Myslíš si, že Akademie věd je dobrým místem pro práci ve výzkumu?
Ano. Prostředí umožňuje nebýt příliš pod tlakem, a přitom je velmi konkurenční – má to své výhody i nevýhody. Je to příjemné, ale někdy trochu pohodlné. Přesto mám trvale dobré výsledky, řadu věcí jsem publikovala a pracuji na zajímavých projektech. V poslední době jsme řešili velký projekt s mezinárodní korporací, což byla skvělá příležitost.
Zažila jsi po příchodu do České republiky nějaký kulturní šok?
Ne tak docela šok, protože jsem velmi tolerantní a akceptuji, že jsou lidé různí. Na Češích se mi líbí, že vás berou takové, jací jste. Nikdo vás neodsoudí nebo se nesnaží vás tlačit k tomu, abyste byli jako oni. Možná je to proto, že jsem pro ně stále cizinka, ale zatím se zdá, že jsou ochotní mě přijmout takovou, jaká jsem.
Zdá se mi, že v tomto postoji se Češi podobají Západu: nezáleží na tom, jestli jste věřící, nebo nevěřící, jaké politické názory vyznáváte, jakou hudbu posloucháte, jestli máte tetování, piercing, dredy. Pokud děláte svou práci dobře a chováte se slušně na veřejnosti, jste normální občan.
Byla čeština jednodušší nebo těžší, než jsi čekala?
Obtížnější. Mluvím polsky velmi dobře a překládala jsem z polštiny do ruštiny nebo ukrajinštiny nějaké texty, takže jsem nečekala, že čeština může být tak složitá. Ale moje standardy jsou poměrně vysoké, pravděpodobně příliš vysoké. Nedokážu začít mluvit s chybami, pořád si myslím, že se mi lidé budou smát. Takže nechci začít mluvit, dokud si nejsem v jazyce úplně jistá. Můj manžel začal mluvit velmi rychle – zkrátka poslouchal a opakoval po druhých. Měl více příležitostí mluvit, takže už komunikuje docela dobře – lépe než já, protože jsem začala v práci mluvit česky teprve asi před půl rokem. Před tím mě k tomu nic nenutilo, všichni tam mluví anglicky.
Co říkáš na českou kuchyni?
Jak kdy… Například brambory a pivo mám ráda. A když je chladné počasí, je těžké jídlo to nejlepší. Byla jsem trochu překvapená, když jsem šla do jídelny na polévku. Vypadala a chutnala dobře…ale byla to dršťková polévka! Nicméně se tradičně jí také na Ukrajině a v Polsku, takže to nebylo opravdový kulturní šok.
Vzpomínáš na rodnou zemi? Jak často se tam vracíš?
Ano. Stýská se mi po krajině, většinou. Musím ale říct, že i příroda v České republice je krásná. Hodně jsme cestovali a prozkoumali tady mnoho míst, a to jak na vlastní pěst, tak díky EURAXESS, kteří pořádají výlety. Ale pořád se mi tak nějak stýská po domově, přestože jsem se odstěhovala pryč už dávno. Vracím se zpátky, když to jde. V létě jsme jeli domů na návštěvu rodičů mého manžela, což bylo dobré.
A navštěvuje vás vaše rodina a přátelé tady v ČR?
Ano, moje matka sem za námi přijela a moc se jí to tu líbilo. Zpočátku měla trochu strach, byla to její první cesta do zahraničí od rozpadu Sovětského svazu. Takže už uplynula dlouhá doba, co naposledy cestovala kamkoliv! Ale zvládla to opravdu dobře, jsem na ni velmi hrdá. Doufám, že v jejím věku budu čelit výzvám stejně statečně jako ona. Byla tady dvakrát a my doufáme, že přijede znovu.
Zdá se, že se tvé rodině v ČR líbí. Plánujete nějakou dobu zůstat?
Ano, to je pravda. Je těžké každé dva nebo tři roky odcházet do jiné země s celou rodinou, takže jsme rozhodnutí pro pobyt zde alespoň na několik let. Jsem ráda na mém pracovišti a doufám, že také oni jsou se mnou spokojení.
Dalším důvodem je to, že se nechceme znovu stěhovat ve chvíli, kdy se můj manžel pokouší o zahájení vlastního podnikání v oblasti kadeřnictví, po čemž vždy toužil. Takže to nejsou jen moje sny, které se tady plní!
Co bys řekla, že je nejlepší a nejhorší na životě v ČR?
Nejlepší jsou příležitosti pro trávení volného času s rodinou. Je to opravdu skvělé. Jedná se o zemi, která je rodinám s dětmi opravdu nakloněná. Navštívila jsem hodně evropských měst a musím říci, že Praha má nejvíce dětských hřišť. Překvapilo mne, že jsou všude! Také velmi rádi navštěvujeme hrady a malá historická města. Po celé zemi také bývá mnoho malých festivalů a akcí pořádaných pro celou rodinu.
Nemám ráda zimní počasí, na podzim jsme většinou všichni nemocní. Ale to není jen o zemi, je to také tím, že žijeme ve velkém městě, kde není tolik čerstvého vzduchu.
Pokud by se někdo z Ukrajiny chystal jako výzkumník do České republiky, jakou radu bys mu dala?
Nebuď nervózní! Zkus se setkat s místními lidmi... Zpočátku, kdy jsem žila na Mazance jako doktorandka, měla jsem příležitost se spřátelit s dalšími mladými vědci, kteří tam bydleli. A když jsme se vrátili, mnoho z těchto přátel bylo ještě stále v Praze – takže to byl skvělý způsob, jak poznat lidi. Nyní, když máme syna, to funguje trochu jinak. Vaše dítě najde své přátele a jejich rodiče se spřátelí s vámi. Ale najít nějaké přátele je vždy důležité.