Sinéad Currivan:

I přes jazykovou bariéru bylo jasné, že máme něco společného.

Co tě původně přivedlo do České republiky – chtěla ses přestěhovat do zahraničí?

Věděla jsem, že pokud chci zůstat v oboru, stěhování do zahraničí bude nezbytné,protože studuji velmi nové téma a jediná místa, kde na něm můžete pracovat, jsou Berkeley, Dublin, Hobart v Tasmánii a Pardubice. Irsko zrovna dostpostihla recese, a když jsem v roce 2012 dokončila doktorát, bylo velmi těžké najít postdoktorandskou pozici, která by se vztahovala k tomu, co jsem studovala. Před několika lety jsem na konferenci potkala někoho, kdo věděl, že se tu otevírá nové místo, takže mi navrhl, abych kontaktovala profesora, a takto jsem tu dostala práci. Bylo to dobré rozhodnutí, máme se tu opravdu dobře.

To ráda slyším! Když sis uvědomila, že jedeš do České republiky, jaká byla tvoje očekávání?

Na stěhování jsem se těšila, protože když žijete na ostrově, jste docela limitováni tím, kam až můžete jít, a věděla jsem, že to bude úplně jiné. Než jsem podepsala smlouvu, přijela jsem sem na víkend s rodiči. Praha byla krásná a pak jsme přijeli do Pardubic… Jakmile jsme opustili nádraží, uvědomila jsem si, že je to vlastně hezké město! Můj partner nikdy v České republice nebyl, takže pro něj to byl docela šok.

Cestovala jsi předtím hodně po Evropě?

Ano, cestovali jsme, ale nikdy jsme nejeli dál než do Berlína.

Když jsi přijela, jaké to bylo? Byli lidé přátelští?

Rozhodně, Irové jsou známí svou přátelskostí a otevřeností k lidem, kteří přicházejí do jejich země, a to samé jsem zažila s Čechy. I přes jazykovou bariéru bylo jasné, že máme něco společného. Možná je to pivo! Stěhování bylo nejdříve zvláštní, ale bylo dobré vidět něco tak odlišného. Bylo to něco, co jsme potřebovali zažít.

Zdá se ti, že jiné je i výzkumné prostředí?

Je trochu uvolněnější, ale když například potřebujete získat nějaké vybavení, je složitější projít všemi procesy, než ho dostanete. Někdy ani nevíte, jakou osobu kontaktovat, a když už ji kontaktujete, zabere pár minut, než všichni pochopí, co se děje. Snažila jsem se naučit trochu česky, ale nemám na to čas.

Práce je velmi podobná, ale trochu staromódní – pracujete pro profesora a nemůžete se odchýlit od toho, co vám zadal, zatímco v Dublinu jsem mohla být více kreativní.

Myslíš, že se to postupně změní?

Snad. S novými posilami a financováním se to rozhodně změní, ale pravděpodobně ne v nejbližší budoucnosti.

Řekni mi víc o tom, jak ses usadila v Pardubicích. Našla sis snadno nějaké bydlení?

Ano, profesor nám s tímto ochotně pomohl, protože na kampusu je ubytování pro pracovníky a jejich rodiny. Je to velká změna oproti tomu, kde jsme bydleli v Dublinu. Byt je velmi malý, ale musíme vyjít s tím, co máme, a už osmnáct měsíců v něm žijeme.

Myslíš, že se nakonec přestěhuješ někam jinam? Jak vidíš budoucnost?

Dostala jsem nabídku práce v Austrálii, takže příští rok z Pardubic odcházíme. Ale rozhodně se vrátíme, Pardubice jsme si zamilovali. Je to malé město s venkovskou atmosférou, což je velký rozdíl oproti městskému životu, který jsme žili předtím. A velmi nám to vyhovuje!

Bylo snadné si tu najít přátele a zapadnout do společnosti?

Rozhodně, máme několik českých přátel, zvláště kolegy mého partnera a nějaké zahraniční přátele také. Jsou to především přátelé z práce, protože to je jediná cesta, jak poznáváme lidi.

Pravděpodobně jsi tu neměla čas vyzkoušet sportovní a jiné aktivity...

Všechno je v češtině! Nic tu není v angličtině a já bych se bála jít třeba na hodinu aerobiku, protože bych nechápala, co se děje. Zúčastnila jsem se jen věcí odehrávajících se v rámci anglicky mluvící komunity.

Práce tvého partnera je rovněž v angličtině?

Ano, je to anglicky mluvící náborová společnost, která tu má kancelář. Je to šťastný příběh. Chtěl být učitelem angličtiny, ale nedostal práci. Vždy chtěl být spisovatel, novinář a nakonec skončil v této společnosti, protože si ho našli přes jeho blog! Nyní dělá marketing a spravuje sociální média – zdá se, že v současnosti dělá tuhle práci hodně novinářů – a je velmi spokojený.

Takže i přes problémy s jazykem se tu cítíš jako doma?

Ano, naprosto! Abych řekla pravdu, součástí mého postdoktorátu bylo tříměsíční studium v zahraničí, takže jsme část tohoto roku strávili v Berkeley a nemohli jsme se dočkat, až budeme zpátky v Pardubicích! Lidé to nechápou.

Myslíš, že by ses chtěla naučit česky, kdyby ses vrátila?

Pravděpodobně ne, nepřestěhovala bych se sem za prací nastálo. Koupila bych si malou chatu u Labe, jenom na dovolenou a s angličtinou si tu vystačíte, takže bych příliš času do učení češtiny neinvestovala.

Jaké to bylo při stěhování do ČR s administrativními záležitostmi? Mluvili na úřadech a v bankách anglicky?

Vše šlo docela hladce. Jeden z mých kolegů se mnou šel do banky a vše mi pomohl zařídit a teď už víme, že tam pár lidí mluví anglicky, takže se v případě potřeby domlouváme přímo s nimi. Na poště je vše v češtině – to je vždy zajímavé dobrodružství! Mám malou knížku s českými frázemi a teď už vím, co potřebuji, a rozumím víc, než dokážu mluvit. Většinou tedy rozumím, co mi říkají, ale nedokážu reagovat na to, co říkají. Některé postupy nebyly jasné a slyšela jsem, že na cizineckém úřadě měli lidé problémy, zvláště proto, že zaměstnanci mluvili pouze česky. V restauracích taky nemám problém – dokonce jsem byla za svou češtinu pochválena!

Byla jsi zde u lékaře? Jaké to bylo?

Ano, musela jsem tu před začátkem práce podstoupit lékařskou prohlídku, to bylo zajímavé. Ve srovnání s domovem tu není moc soukromí. Když po vás chtějí vzorek moči, musíte projít čekárnou s otevřeným kalíškem. Je to tu velmi otevřené, ne jako doma – takže to pro mě bylo jiné.

Líbí se ti česká kultura, jídlo, možná divadlo, pokud jsi nějaké viděla?

Panuje tu určitá důstojnost. Například lidé se stále oblékají společensky, když jdou do divadla, což je něco, co už se na mnoha místech nestává, ale bývalo to zvykem, když jsme dospívali. A jídlo prostě miluju! Když jsme se vrátili z USA, šla jsem rovnou do restaurace na guláš. Kultura je rozhodně jiná a někdy je vidět, že se tu dělají rozdíly mezi muži a ženami a také mezi Čechy a cizinci, zvláště mimo Prahu, kde na cizince nejsou tolik zvyklí. Moje kamarádka přijela minulý rok na návštěvu. Vypadá velmi irsky – bledá, pihatá, ohnivě rudé vlasy – a všichni na ni zírali, když jsme šly ulicí, což bylo zvláštní. Ale co se týče všeho ostatního, musím říct, že ČR je velmi přátelská, přívětivá. Češi vás velmi podporují v tom, abyste tuto zemi navštívili, což je hezké.

Měla jsi šanci cestovat po ČR a vidět další místa?

Tento rok ne tolik jako ten minulý, ale minulý rok jsme cestovali hodně. Myslím, že jsme toho v této zemi viděli mnoho. Ještě ale musíme jet lyžovat, protože minulý rok nebyl žádný sníh.

Doufám, že máš teplý kabát! Máš nějaké oblíbené místo z těch, co jsi viděla?

Z krátké návštěvy se mi líbily Karlovy Vary. Většinou jezdíme do Brna na závody motorek a to je pravděpodobně jedna z mých nejoblíbenějších činností. Taky se mi líbí Praha, ale byla jsem tam už mockrát, s návštěvami a když cestujeme do zahraničí.

Stýská se ti po Irsku?

Občas ano. Oba jsme z měst blízko u moře, takže nám chybí moře. Mořský vzduch je něco, co nelze nahradit. Také nám samozřejmě chybí naši přátelé, ale je dobré, že nás tu navštívili, anebo jsme byli společně na dovolené, takže se stále vídáme. Rodina nás také navštívila – je to krátká vzdálenost, což je skvělé. Ale nějaké věci nám chybí, zvlášť čerstvé mořské ryby. To je něco, co tu často nelze sehnat. Zní to směšně, ale když na tom vyrostete, chybí vám to. Nikdy jsem nebyla tak dlouho tak daleko od moře, takže to byla velká změna – opravdu jsem to cítila.

Přemýšlíš někdy, co by se stalo, kdybys nepřijela do Pardubic? Kde bys byla a co bys dělala?

Nemyslím, že bych zůstala doma. Po doktorátu jsem v Irsku přijala práci, kterou jsem dělala už jako studentka, a nebylo to pro mě. Takže bych si našla něco jiného. Pravděpodobně bych se snažila si najít něco v Anglii, nebo bych zvážila jako možnost Kanadu, protože tam bychom se v budoucnu chtěli přestěhovat. Pravděpodobně bych musela opustit vědu, protože je velmi těžké sehnat tam práci. Ale životní styl je skvělý!

Myslela sis vždycky, že budeš vědkyní? Nebo to bylo něco, co jsi zjistila až na univerzitě?

Když mi bylo čtrnáct, měla jsem velmi dobrou učitelku. Inspirovala mě a uvědomila jsem si, jak si cením matematiky a vědy, a tehdy jsem věděla, že se chci vědě věnovat. Že chci dělat doktorát, jsem si uvědomila až ve druhém ročníku univerzity a potom jsem si pomyslela: „Ano, přesně tohle chci dělat.“ Takže mi to zůstalo!

Jsou ve tvé laboratoři další zahraniční vědci?

Na fakultě je hodně Indů, nějací Němci, Ukrajinci a hodně studentů v rámci programu Erasmus. Ale v mé laboratoři jsem jediná cizinka. Když okolo mě všichni mluví česky, cítím se občas trochu izolovaná, ale musíte se snažit domyslet si, o co se jedná… Občas se snaží přeložit vtipy, ale to nefunguje!

Kdy jsi objevila EURAXESS a jak ti pomohl?

Objevila jsem ho přes univerzitu. Nabízejí lekce češtiny, které jsem za ty dva roky vyzkoušela, ale nemám na to tolik času. Organizovali několik výletů, což je skvělé, především pro lidi, co tu nemají partnera. Nicméně můj partner je fotoreportér, takže stejně pořád cestujeme.

Jezdíte vlakem, nebo máte auto?

Jezdíme vlakem. Vlaky jsou tu skvělé a můžeš jet kamkoliv prakticky zadarmo, v porovnání s cenami doma. Taky miluji vlaky RegioJet! Mají kafe zadarmo. Jenom jednou k nám byl nepříjemný zaměstnanec ve výdejně lístků, což mě zklamalo, protože tu zrovna byl můj bratr, a tak si odnesl špatný dojem. Ale jsme zvyklí si kupovat lístky v češtině a většinou to není problém!

Myslíš, že by univerzita nebo EURAXESS mohli pro lidi ve tvé pozici dělat ještě něco víc?

Byla by užitečná pomoc v problematice projektů z Evropské unie, abychom si hned na začátku ujasnili, co potřebujeme vědět, s kým potřebujeme mluvit, abychom si zařídili nutné záležitosti.

Řekni mi víc o svém partnerovi, říkala jsi, že pro něj bylo složité sehnat si práci, když jste přijeli.

Ano, bylo, práci hledal měsíc. Bylo to poprvé za devět let, co neměl práci, a tak to pro něj nebylo lehké. Očekávali jsme, že tu bude moci učit angličtinu, protože to vypadalo, že je v Pardubicích hodně anglicky mluvících a angličtinu učících škol, ale práce, které našel, byly jen na dvě nebo tři hodiny týdně, což by nebylo dost. Byl z toho dost znepokojený a začal psát blog o naší cestě, protože opustit Irsko pro nás byla tak nová a velká věc. Majitel jedné společnosti jeho blog našel a zeptal se, zda by chtěl práci. Bylo to úžasné! Společnost se v posledním roce velmi rozrostla, počet zaměstnanců se zčtyřnásobil a můj partner byl druhým nejlepším zaměstnancem roku, hned za mužem, co společnosti vydělal milion liber! Tento rok firmě pomáhal s nějakými brožurami, takže se začíná věnovat také grafice, což je něco, co mu předtím umožněno nebylo a teď ho to hodně v kariéře posunuje dál. V Irsku pracoval v obchodě, protože tam nemohl najít žádnou novinářskou práci.

A pokračuje i jako fotoreportér?

Rozhodně. Nikdy v tomto oboru nebyl zaměstnán, ale snaží se získat víc zkušenosti, zlepšit své portfolio a v Tasmánii, kam se budeme stěhovat, je hodně časopisů, s kterými chce spolupracovat, takže to mu snad pomůže. Také vyhrál nějaké ceny za svůj blog, vede si opravdu dobře.

Byli jste na nějakých výstavách fotografií?

Na několika. Existuje fotograf, který fotí Humans of Pardubice, je to jako Humans of New York, jestli znáte. Můj partner s ním dělal před pár týdny rozhovor a byl pozván na otevření jeho výstavy, což bylo skvělé. Také jsme viděli několik českých umělců a naši přátelé měli výstavu v Hradci Králové.

Jak se přítel těší na další stěhování?

Trvalo mu pár let si zvyknout, ale teď je opravdu nadšený! Jakmile začal zjišťovat, jaké to je tam, kde budeme žít, začal se víc těšit. Roztrhat pouta s Irskem bylo to nejtěžší, ale teď, když to udělal, je připraven na další dobrodružství.

Vypadá to, že je velmi ochotný tě následovat po celém světě.

Ano! Vždy jsme věděli, že nás naše kariéry pravděpodobně zavedou do světa. Zatím byla místa, kde jsme žili, ovlivněna mou prací, ale to se nakonec může změnit a tradičně by to také mělo být naopak. Když jsme sem přišli, často jsme slyšeli: : „Tys vážně přijel s ní?“ A myslím, že to pro něj bylo trochu trapné, ale opravdu mě podporoval, když jsem si dělala doktorát, a nyní mu tu laskavost trochu oplácím. Kdyby neodešel z Irska, nebyl by na pozici, na které teď je, a nezískal by zkušenosti.

Jakou radu bys dala někomu, kdo se chystá z Irska do České republiky?

Přivezte si čaj! Nám ho obvykle posílají. V poslední době měla jedna čajová společnost soutěž „fly a friend home“ – protože situace v Irsku začala být až tak špatná, že hodně lidí odcházelo, až 100 000 za týden – a v krabici s čajem, kterou mi poslal táta, byl kód do této soutěže a my vyhráli let domů zdarma!

Je tu ještě něco, co chceš říct o životě v České republice?

Životní tempo je tu pomalejší, což je příjemné. Také tu mají dobré kafe. Na hlavní ulici máme oblíbenou kavárnu – zrovna ji rekonstruují – můžete ale projít přímo skrz stavbu. Je to osvěžující. V Irsku „Health and Safety“ vše spíše komplikuje, zatímco tady jde o zdravý rozum – nestoupni si před náklaďák a budeš v pohodě.